Jak zvládnout útok

Jak zvládnout útok

Iva Adamcová, z přednášky v Jilemnici

Přepis: OrgoNet

Dotaz:

Jak se zachovat, když na mě někdo zaútočí? Vím, že se nemám bránit útokem, ale je mi to líto a rozbrečím se. Co dělat v této situaci?

Iva Adamcová:

Stačí, když toho člověka pozorujete. Nesmíte ho odmítnout. Vy ho odmítáte i lítostí. Je vám líto, že to dělá. Ne. Tím si plánujete, že se vám to bude dále dít, protože tohle neumíte.

Odmítnutí je karma, a každá čakra má své podmínky. Někdo neumí jedničku – považuje toho člověka za špatného. Někdo má „vztahovky“ na dvojce - vadí mu to. Když pláčete a je vám to líto, tak neumíte minimálně čtyřku. Někdo zuří – neumí trojku. Každý si přinesete v plánu vašeho života to, co neumíte, a souvisí to i se znamením, ve kterém jste se narodili. Tam jsou nastaveny podmínky učení. A když to neumíte, tak co? Musíte pořád pokračovat v učení.

Vy to tím to nevyřešíte, že začnete bulet. Vyřešíte to tím, že zachováte v té chvíli klid. Ten člověk na vás zaútočil: Proč by mi to mělo vadit? On útočí, ale pozor. Ve chvíli, kdy na mě útočí, já vím, že někdo bude útočit na něj. On si zapisuje tuhle fázi vývoje do svého těla, někde v budoucnosti toho těla. Tady stačí jenom soucit. Soucítit s tím, že ten člověk to dělá. Později vám to bude absolutně lhostejné, takový stav, že je vám to jedno.

Víte, když to nechcete, tak jakoby ztvrdnete, a ono se to na vás zachytí. Když je vám to jedno, ono to proběhne, netýká se vás to. Ono to toho člověka dostihne velmi rychle.

Nedávno jsem tohle zažila s jedním lékařem, se kterým spolupracuju. Víte, já dvacet let nespím, a teď se to všechno vyřešilo. Vždycky jsem ráno v 7 hodin v laborce, jdu odvézt práci a pracuju, dopoledne mám rychlovky, ty odevzdávám v jednu hodinu, v jednu naberu další práci a končím o půlnoci, někdy i později. Ale teď, vzhledem k tomu, že ani soboty neděle neodpočívám, někde cestuju, a mluvím, a ty cesty jsou někdy dlouhé, tak si nemůžu odpočinout ani tak, jak bych potřebovala. Tak jsem najednou cítila, že už je zapotřebí skončit, ale nechtěla jsem to těm lékařům říct. Říkám si, nechám to projít, uvidím, co se bude dít. Jestli ten Otec chce, abych si odpočinula, tak mi to zařídí. A začaly se dít věci.

S tím panem doktorem dělám asi deset let. A ti lékaři si zvykli, že přestože přinesou otisky třeba v 6 hodin večer, že ráno v 7 hodin mají práci. A už je přestalo zajímat, kdy to dělám. Pozor, ta technologie se nedá obejít, to je na dlouhé hodiny. Ale já jsem to neřešila, já jsem to nedělala pro ty doktory. I když taky, protože oni pak nemusí chodit škemrat do těch laboratoří, kdo jim to udělá. Prostě řeknou každému pacientovi, že v sedm ráno to bude. Usnadňovala jsem jim cestu, ale velmi ráda.

Já jsem to dělala hlavně pro ty lidi. Protože oni tak měli už ráno nasazené zuby, nemuseli šišlat, jedli a mohli se usmívat, a mohli fungovat. (Italsky jsou fungi houby, a můj italský zeť – pardon že odbíhám - když my říkáme v češtině fungovat, tak on říká houbovat. To jen tak na rozesmání.) Tak aby mohli „houbovat“ ti lidi, tak jsem to vlastně pro ně celá ta léta dělala. Nepovažovala jsem to za něco, za co by mě měl někdo chválit. A najednou se stala zvláštní věc. Když jsem mluvila s Otcem, tak jsem řekla: "Jestli chceš, abych si odpočinula, tak to udělej. Já se nebudu angažovat."

Tenhle pan doktor mi vždycky přivezl autem práci a šoupl mi ji takhle do okýnka, a zavolal: Paní Adamcová! Buď tam jsem nebo nejsem, když nejsem, třeba si jdu nahoře dát kafe, tak mi napíše esemesku: Máte práci na okýnku. Tím to hasne. Jednou večer se ozvalo: Paní Adamcová! Ale já už jsem měla ten den vymodelováno, všechno v kyvetě, spousta prací, a přijel dokonce v půl sedmé večer. Já říkám: „Pane doktore, ale já to nemůžu udělat na ráno, protože to už mám všechno v kyvetě, už se vaří, to by bylo další čekání, a ještě hodinu taky bude tvrdnout otisk, to bych začala bůhví kdy, to už bych nešla spát vůbec.“ A teď najednou promluvila hladina egoismu: „Vždyť je to jenom jedna korunka.“ Já říkám: „Vím, že je to jen jedna korunka, ale uvědomte si, než to ztvrdne … kdybyste mi zavolal před deseti minutami, tak jsem to do té sádry nedala.“ Říkám mu to tak nějak lidsky. A on: „Já nemám čas vám volat.“ A já: „Aha, no tak bohužel, možné to není, fakt to bude až zítra v jednu hodinu.“ A on: „Nenene, když už teda, tak v půl dvanácté.“ A já: „Ale já mám na zítra domluvenou rychlovku, ale to je čtrnáctičlenný most, a to je domluvené, ten pán si kvůli tomu vzal dovolenou. Já to s tímhle nestihnu. Přivezu to až na jednu.“

A teď najednou to ego začalo útočit. Ale když už to vnímáte takhle v téhle rovině, tak se vás to nedotkne. Viděla jsem, jak to ego zuří, jak ono to chce mít tak, jak to chce mít, a ta Adamcová mu to nechce udělat! Tak jsem si ho tak prohlížela, a říkám: „Víte co, pane doktore, ono se to dá dobře vyřešit. Buď ten pacient si tu hodinu počká, když chce mít tu jedničku“ - protože on pak argumentoval s tím, že on může až ve čtvrtek, a další den bylo úterý - říkám: „Tak si buď počká zítra hodinu, když chce mít jedničku, nebo přijde až ve čtvrtek.“ Teď už neměl co říct... Pozor, druhý den se mi fakt podařilo ten velký můstek udělat tak na dvanáctou, všechno jsem odnesla, i tu korunku s tím.

Za týden se děly další věci. Najednou zase další problém, zase s tímhle človíčkem. Pak mi udělal za další týden zase něco. Bylo vidět, jak se brání tomu, že já bych ty práce dělala na odpoledne. Říkám mu: „Poslyšte, pane doktore, já v noci nespím. Mně je 54. Už jsem stará, už nevydržím to, co kdysi dávno.“ Víte, optimismus by byl v tom, že by si ten člověk řekl: „Tak dobře, deset let jsem se nemusel dohadovat, ráno to bylo. Tak teď, za odměnu, eventuelně, tak povolím do jedné hodiny do odpoledne.“ Protože to, co naberu v jednu hodinu, udělám vždycky na ráno, ale to, co je později, v těch šest, budu dělat dělat ráno, až tam budu. Takové soucítění. - Ne, zkrátka ne.

Najednou přišla práce, přinesl ji v 6 hodin večer. To je jak začarované, to už se pak děje samo. A teď si představte. Byl to sedmičlenný můstek, a na čtyřech zadních pilířích byly takové bubliny, že na to nešlo dělat nic. A bylo 7 hodin večer. A tak si říkám: „Aha, tak já ti to dneska zkrátka neudělám, nejde to.“ To by vůbec nenasadil. Takže jsem schovala ten model, aby viděl, že to nešlo udělat. Ale pozor: druhý den, to bylo 19. února, na to nikdy nezapomenu, v 9 hodin mi přišla kontrola z hygieny, a ráno v 8 jsem odvážela auto na opravu. Takže jsem hned ráno napsala panu doktorovi: „Pane doktore, ten můstek nebylo možno udělat, v jednu hodinu vám přinesu ten model, to vůbec není možné. Prosím, vemte nový otisk, ale nemůžu vám to udělat dopoledne, mám teď kontrolu z hygieny a vezu auto do opravny, takže bohužel, ten pacient si musí počkat do druhého dne do rána.“ Nikdy to nedělám. A ostatní laborky to dělají třeba až za týden, nemají čas. Kdo to děláte, můžete si ověřit, že to skutečně trvá dlouho.

V jednu hodinu tedy přijdu v domnění, že ten otisk bude připravený, a tam stál bůh pomsty. Rudý, začal na mě tak řvát, já měla pocit, že mi takhle vlajou vlasy (:-))). Ale nic, necítila jsem vůbec nic. Cítila jsem, jak to ego zuří, to božství v něm jsem vnímala jako sama sebe. Teď on křičel, křičel, křičel. Říkám: „Ale pane doktore, vždyť já jsem vám to psala“. A on: Kdybyste mi zavolala, já bych se vrátil, já jsem to mohl odradýrovat, to musíte …“ A já říkám: „Nemusím. Poslyšte, celá ta léta vám dělám hlavně tyhlety věci na ráno, ale tohle fakt nešlo udělat. Nemohla jsem tušit, že jste ještě schopen se vrátit, a taky, večer za hodinu, až to sundám a zjistím, že to nejde, to bych nešla spát vůbec.“ A on: „Já, já vám to vozím, já jsem tady od rána, vozím vám to všem večer!“ A já: „No vidíte, pane doktore, ale to pak mám jako další směnu, dělám to až do půlnoci.“ A on mi na to řekl úžasnou větu: „To je vaše věc!“ A já říkám: „Ano, to je pravda. Právě že to je moje věc, jestli na to chci přistoupit nebo ne. Já už nechci. Za 6 let mám nástup do důchodu, a dělám vlastně každý den od rána až do půlnoci.“ Bylo vidět, jako on tam nemůže nic dělat, já jsem tam klidně mluvila, klidně jsem odpovídala, jenom jsem řešila. A teď on říká: „Tak víte co, tak já to budu dávat jinam do laborky.“ „Ano, já budu ráda, když vám to děvčata na ráno udělají.“ Pozor, ony končí ve čtyři, ony tam nebydlí, a já tam bydlím. „Když vám to děvčata udělají, já jsem ráda, tady jde o toho pacienta, hlavně že to bude, já s tím souhlasím.“ A teď zase, vítr v plachtách byl pryč. A zase lapal po dechu.

Vidíte, kdybych byla egoistická, tak bych měla strach, že o tu práci přijdu, a on by se chytil. Říkám: „Ano, já mám radost, jestliže vám to holky udělají, opravdu budu ráda.“ Navíc taky vím, že mám tu práci o dvě stovky levnější, protože nemám žádný pronájem, pracuju doma. Načež on byl najednou takový menší a menší, tak se jako schlipoval, ono ho to tak jako opracovalo, a tak jsem si říkala, pomůžu mu. „Pane doktore, my se domluvíme. Pokud budete mít práci připravenou v jednu hodinu, jako všichni ostatní ji budete mít na ráno. Pokud to chcete mít na ráno a nestihnete to do jedné hodiny, domluvíte si to dole v laboratoři bez problémů. A když vám to tam nikdo neudělá, tak to přivezete mně, ale budete to mít až v jednu hodinu odpoledne. Ano?“ „Tak jo.“ A bylo vymalováno.

Víte, nemusíte křičet. Nemusíte plakat. Nemusíte dělat nic. Jenom logicky odpovídat, s láskou na všechny zúčastněné. Ten člověk by měl být skutečně rád, že léta to nemusel řešit, a teď by se měl smířit s další, zase příjemnou variantou, i ta jedna hodina odpoledne je výborná.

Až na vás někdo bude křičet, vzpomeňte si, že to není ten člověk. Je to jeho ego. Je zbytečné plakat, tím to nevyřešíte, naopak si to zkomplikujete. Až přestanete plakat, přestanou vám to lidi dělat. Protože i kdyby vám to udělali, vám to bude jedno. Za druhé, to není nikdy v tom člověku nebo v té situaci, je to ve vás, že to nechcete přijmout. Tak to přijměte! (5:12:00)