Děti a rodiče, Spravedlnost a nestrannost, Nemoc

Děti a rodiče, Spravedlnost a nestrannost, Nemoc

Iva Adamcová, z přednášky Jilemnice 

Mezinadpisy: OrgoNet

Děti a rodiče 

(1:18:00) Lidé si dělají výčitky kvůli dětem, že je špatně vychovali. Byla jsem na soukromé přednášce v Praze, a bylo tam asi dvacet lidí, a byla tam jedna mladá žena, která měla velice těžký osud. Měla jednoho dospělého syna a jednoho malého, a otec ho nechtěl a byl těžký alkoholik, a ona byla dost zdemolovaná, nicméně při přednášce to chápe. Jenže po přednášce přišla a říkala mi: „Víš, já si tak někdy vyčítám, že jsem klukovi vybrala takového alkoholika.“ A já: „Teď to říkám, devět hodin tady na vás mluvím, že tvoje dítě si vybralo toho nejlepšího otce a tu nejlepší matku.“

Jestliže já jako dítě si vyberu otce alkoholika, je mi jasné, že někdy v minulosti jsem to musela dělat. Ale hlavně, on je pro mě dobrý tím, když to vezmu za správný konec, že otce budu milovat za to, že mě stvořil. A za to, co mi předvádí i pozitivního i negativního, protože pozitivní budu opakovat a negativní nebudu dělat. S obrovským vděkem, že mi to ukázal. To je realita.

Vy si komplikujete život. Jakmile toho otce odsoudím, budu to žít sám. Buď já budu alkoholik, a budu to dělat své rodině, nebo vám přijde partner, který to bude dělat vám. Abyste viděli, jak to nadjá potřebuje prožít tu mizérii toho, co jste odsoudili, že sami se toho neumíte zbavit. A musíte to konat a neumíte se tomu vzepřít, protože on vás drží právě tím vaším odsudkem někde v minulosti v kleštích. Vyhýbejte se odsudku. Uvědomte si, že jste součástí obrovského božího těla, jako je jedna tahle malá buňka na dlani. A v tuhle chvíli všechny buňky na světě, v tom božím těle, dělají správné věci, tak jak to umí, protože jsou nastaveny na to, aby učily všechny druhé buňky a ony vás. To je realita. Takže každý dělá dobře. Špatně neexistuje. Špatně je 3D, kdy jste uzavření a oddělení a proti vám je zbytek světa. Vy se nevymaníte z tohoto světa nikdy tím, že ho odsuzujete. Nestojí to za to. Když tohle budete vidět, tak skutečně nic není špatně.

Spravedlnost, nestrannost a pokora

První fáze je, že se musíte naučit spravedlnosti a nestrannosti. Zrovna tu byla jedna paní, která měla dotaz, co je to spravedlnost a nestrannost. Napřed musí člověk obrovsky obrovsky egoistický a chce všechno pro sebe nebo pro ty, které má víc rád než druhé. Pro rodinu, pro známé, pro kamarády. A skutečně ten egoismus je někdy velice silně nastavený, a pak bojuje. Když něco není, tak je to ošklivé.

Pak je zase druhý zvláštní stav, kdy budete všechno dávat druhým lidem. Až se úplně a totálně zdemolujete. Když říkám o dávání, to neznamená, že jim dáváte třeba peníze nebo něco, ale dáváte jim svoji sílu. Pracujete pro ně a rozdáváte se. Ale hladina čistoty je nastavena až tehdy, kdy ten člověk rozdává dál, dál pracuje pro druhé lidi nestranně, ale vidíte, že byste se jenom upracovali pro druhé a to taky nejde, protože by vás to obrovsky zdemolovalo. Musíte totiž myslet přesně v prostředku, to znamená i kousek na sebe. Jestliže já budu pracovat obrovsky hodně pro druhé lidi, až se úplně odrovnám, tak pak nemůžu už nic a nemůžu už dál pokračovat. Takže vy se nejdřív musíte naučit střed. Naučit se trochu odpočívat, a teď pozor, dokud si nebudete tu práci pro ty lidi – to přijde po čase – přivlastňovat. Ten stav přijde až teprve tehdy, kdy dojdete na ten střed. Ano, pracovat pro druhé lidi s láskou, a hodně hodin, ale i starat se o sebe, z důvodu toho, abychom se dál starali o druhé.

Teprve tehdy, až to pochopíte a tuhletu rovinu budete mít vyladěnou, pak teprve nastane další stav, vyšší stav. Je to stav pokory. Pokora je, že to pro druhé lidi rádi uděláte. I přes to, že teďka nemůžu, musím si tři hodiny odpočinout, ale uděláte to pro ně. Ale pozor, bez toho, že byste fňukali, že to pro ně děláte. Vy to uděláte skutečně rádi. Tady budete prozkoušeni ve svém okolí i tím, že se stane, že vy to skutečně rádi uděláte, a někdo vás zkritizuje, nebo odmítne to. Ten akt pokory je skutečně se vším všudy, sakumprásk. To co se vám děje, to zkrátka odevzdám, není to moje, to znamená že když to není moje, tak nemůžu ani zareagovat na ten vnitřní pocit. A tohleto je strašně důležité.

Stav pokory je, že já to udělám ráda. Protože kdybych to udělala nerada, a přišel by tam takový ten hlas  z téhleté hladiny egoismu, který řekne: „No vidíš to, tys to pro ně udělala a oni teď na tebe ani nevzdychnou, nebo ani nepoděkujou, jsem blbá, že jsem to pro ně udělala, příště už to neudělám.“ Pak už to demoluje vás. To ne. Stav pokory je, že když jsem to udělala, nepovažuju to za svůj čin, nedělám si za něj zásluhy, jsem ráda, že jsem to směla udělat, a je mi jedno, jaká je reakce okolního světa. Tohle je stav pokory.

Tohle je velmi důležitý moment. Protože tehdy vás už naplní Otec, a člověk nikdy nemůže být ve skutečnosti unavený až na doraz. To nejde. Protože on to dělá za vás. Když se dostanete do toho stavu – však dneska jste to tady viděli. Jak tady úžasně všichni pomáhali. Já jsem vlastně ty šperky jen vyndala z krabice, a ono se to stalo samo. Vy jste pak propojeni s jinými lidmi. To božství, které cítí čistotu toho vašeho božství, přijde přes tu druhou schránku, a ti lidé pracují. Vezměte si, kdybych byla egoistická, tak se budu o ty šperky bát. Co kdyby to náhodou někdo šlohnul, strčil do kapsy? Ne, mně je skutečně jedno, jestli se něco ztratí nebo ne. Protože já vím, že dopady budou na každého toho člověka. Tady už se nemusíte vůbec o nic bát, ani o žádnou hmotnou věc, nikdy o nic. Naopak, ten Otec vám dává. Dává vám nejen hmotné věci, ale dává vám i hmotu, která se tady pohybuje, lidi, kteří vám přijdou pomoci v pravou chvíli, v pravý čas. Tohle je jednota.

A tohle budete umět teprve tehdy, až skutečně přijmete každého člověka i s jeho činy, bez jakékoliv odporující nebo negativní emoce, a jakoukoliv situaci. Protože jestli se člověk zaměří jenom do hmoty, to znamená na levou stranu vašeho čakrálního systému, kde je ta hmota zaznamenaná, a budete tam mít čisto, ale nebudete mít situační fázi – co to je situační fáze: to jsou situace, ve kterých se pohybujete nejen vy, ale i vaši bližní. Ty vaše tunely osudu, v nichž chodíte, se totiž protínají. Ty dveře, které se vám tam otevřou, to je tunel dalšího člověka, který prochází. A i ty situace jsou Bohem. Ano, i tohleto je Bůh, a pokud odmítnete situaci, kterou jste si v tom osudu naplánovali, pak odmítáte sami sebe s děním, které vám má být nastaveno.

Nemoc v rodině

Ale hlavně, ta situace nastaví podmínky pro určitý počet lidí, který se v té situaci pohybuje. Třeba situace je, že někdo z rodiny onemocní. Každý ten jedinec se k tomu chová jinak. Někdo pomáhá, někdo pomáhat nechce, pro někoho je to otravné, někdo se chce toho člověka zbavit, podle míry egoismu samozřejmě. Někoho to zdemoluje, protože toho člověka obrovsky miluje,a pozor, to je lidská láska, že si ho přivlastňuje, nechce ho pustit tím směrem jeho osudu. Jenže pozor, ten člověk si vybral svůj vlastní osud, i s tou nemocí, a v osudu je i psáno, jestli to přežije nebo ne, jestli to pochopí nebo nepochopí. Takže vy se učíte. Dokud to nepřijmu a vlastně lituju i sebe, nemůžu poskytnout úlevu tomu druhému člověku, protože já se učím nelitovat sám sebe nebo toho člověka vedle mě. Až to pochopím, i jemu se uleví, protože on mě musí udržovat v tomhletom stavu, který já neumím. Já vím, že někdo by si možná mohl říct: Ona je bezcitná. -Ne, tohle je skutečná láska. To je božská láska, která je nad lidskou. A věřte, že tímhle tomu člověku obrovsky pomůžete.

Vy smíte jenom tělem pomáhat, starat se o něj. Zklidňovat ho, pečovat, ulevovat mu tím, že ho nezatížíte vlastními odmítavými pocity, protože to už jste si mohli všichni, jak tady sedíte – jinak byste tady neseděli – ověřit. (1:29:00)